Strašlivý zámek

(align:"=><=")+(box:"X=")[//The Dreadful Castle // ©2018] You’re speeding through the darkening landscape of a forgotten region in your convertible. With the storm closing in, the world grows ever darker and the wind lashes at the bare branches. As if the weather weren’t bad enough, the roads are barely passable—only a handful are paved. You’ve had to turn back so many times that your nerves are frayed, and now you’ve run out of gas. By a strange, almost too-improbable coincidence you spot two figures shuffling ahead. On the road in front of you comes a man in a hunting hat, leaning on a cane. His features aren’t clear from this distance, but he seems exactly like the sort of person you’d ask for help. Behind you, though, approaches a far more dubious character. He limps on his left leg and carries a bag over his shoulder. It's full. As you watch him in the rearview mirror, he hocks a loud gob of spit onto the filthy road—and keeps glancing around nervously. Do you address the serious man with the cane [[5]], or the individual with the bag over his shoulder [[3]]? (align:"=><=")+(box:"X=")[//Strašlivý zámek // ©2018] Uháníš ve svém kabrioletu potemnělou krajinou zapomenutého kraje. S blížící se bouřkou všechno dál tmavne, vítr se opírá do holých větví. A jako by špatné počasí nestačilo, cesty jsou těžko sjízdné - jen pár jich je vyasfaltovaných. Musíš se vracet tolikrát, až ti začne povážlivě docházet a nakonec i dojde benzín. Podivnou, až podezřele nepravděpodobnou náhodou se v dohledu mhou šourají dvě osoby. Před tebou po cestě přichází muž v loveckém kloboučku a s holí, jeho rysy nejsou na dálku moc zřetelné, ale z auta se zdá jako někdo, koho by člověk v nesnázích měl oslovit. Zezadu se ale blíží člověk už teď velice pochybný. Kulhá na levou nohu, na zádech pytel. Plný. Zrovna když ho pozoruješ ve zpětném zrcátku s hlasitým zachrchláním si odplivne na špinavou cestu. A neustále se rozhlíží kolem. Oslovíš seriózního muže s holí [[5]], nebo individuum s pytlem přes rameno [[3]]?

As you climb out of the car, the man with the bag startles and seems ready to bolt. But when your eyes meet, he freezes in place and waits, visibly on edge, until you approach. “Uh… wh—what can I get you?” he stammers. “I’ve got to go. It’s not safe here—Count’s about… well, never mind. Better not ask. Know as little as possible, yeah? Gas—try the tavern around the bend, okay? Right, I’m off—uh—goodbye.” Something writhes in that sack, but before you can ask more, he vanishes into the mist. So you head for the inn [[10]]. Muffled music drifts through the door. Yet even now you could still try the serious gentleman [[5]]—he hasn’t quite disappeared, though he, too, is fading in the gray haze. He still seems like someone from whom you might seek help. Když začneš vystupovat z auta, muž s pytlem se trochu lekne. Vypadá to, že chce ještě rychle někam zmizet, ale když se vaše pohledy střetnou, zůstane už na místě a nervózně čeká, než k němu dojdeš. „Dobrej... ehh... račte si něco přát? Já už musim jít. Neni tu bezpečno, hrabě totiž – – no to je jedno. Lepší nevyptávat se a vědět toho co nejmíň. Jo takhle, benzín – zkuste to támhle za zatáčkou v hospodě, jo? Tak jo, já už – ehh - pudu.“ V pytli se něco svíjí, ale ta podivná osoba už mizí v mlze. Tak asi tedy do hostince [[10]]. Když se zaposloucháš, tlumeně z něj k tobě doléhá hudba. Ale pořád ještě můžeš zkusit seriózního pána [[5]], zatím se nestihl úplně ztratit, i když se už pomalu v šedivém oparu také začíná rozpouštět. Stále se zdá jako někdo, u koho by člověk měl shánět pomoc.

The instant the man sees you, he heads your way with unfailing courtesy. “Good—albeit stormy—day to you!” the older gentleman with the well-groomed mustache greets, nodding at the gloomy sky. “Has something happened to your car? May I be of assistance? I’ll fetch a mechanic right away!” You explain that you’ve simply run out of gas. “Not a problem at all—I happen to have a few liters right here.” He takes a small can from under his coat. “We’ll pour it in—there—and you’ll be on your way in no time. That should spare you from this rain!” Incredible! A passerby that helpful is a rare sight. He wishes you a safe journey: “Safe travels!” and you drive off. At the nearest station—progress has even reached these parts—you fill up the tank and soon find yourself home. [❖❖❖ HAPPY END] Jak tě muž zahlédne, už ochotně míří k tobě: „Pěkný – ač bouřlivý – den přeji!“ ukáže postarší pán s pěstěným knírkem na ponurou zamračenou oblohu. „Stalo se něco s vaším autem? Mohu jakkoli pomoci? Hned dojdu pro automechanika! ...jen došel benzín, říkáte. Není problém, zrovna tu u sebe několik litrů mám. Nalejeme ho tam – tak – a okamžitě budete moci pokračovat v jízdě. Ať se vyhnete tomu dešti!“ Neuvěřitelné! Tak nápomocný kolemjdoucí, to se často nevidí. Ještě popřeje šťastnou cestu: „Šťastnou cestu!“ a už pokračuješ v jízdě. Na nejbližší pumpě – určitý pokrok ani tenhle kraj neminul – nabereš plnou nádrž a zanedlouho jsi doma. (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ ŠŤASTNÝ KONEC]

The half-timbered inn called The Greyhound stands right beside the road under seven massive, leafless oaks. A small, fenced garden with tables sits empty, but warm light spills from the windows and now you can more clearly hear the music drifting out. It isn’t the kind of tune one expects in an inn—it sounds more like a funeral march. Yet the patrons seem unconcerned. There’s a steady clatter, not exactly cheerful, but the mood doesn’t strike you as gloomy. You grasp the door handle, swing it open—and the entire room falls silent. Even the music cuts off. Everyone looks at you, then quickly turns away. Conversation resumes, but only in hushed whispers. “What’ll you have? You came by car—that’s no problem, right? Ran out of gas? Hmm…” The innkeeper trails off, methodically polishing a glass. “Only the castle might help you now,” the crowd mutters excitedly at those words. The innkeeper puts the glass down, glances around, then leans in close: “But Count Skaunitz—the local lord—is an odd fellow. Be wary of him. And of his valet.” You can either head straight to the castle [[2]] or question the guests further about the Count and his servant [[12]]. Hrázděný hostinec U Chrta stojí hned u silnice pod sedmi mohutnými bezlistými duby. Malá, oplocená zahrádka se stoly je prázdná, ale z oken se svítí a nyní už o něco zřetelněji slyšíš hudbu, co zevnitř vychází. Není to ovšem hudba, jaká by se v hospodě dala očekávat. Zní spíš jako pohřební pochod. Zdá se ale, že to hostům nijak nevadí. Ozývá se lomoz, ne snad přímo veselý, ale nálada podle všeho špatná není. Vemeš tedy za kliku, otevřeš a – celý lokál ztichne. I hudba přestane hrát, všichni se na tebe podívají, pak ale rychle začnou oči odvracet. Hovor pokračuje, avšak už jen šeptem. „Co si dáte? Vy jste autem – to snad nijak nepřekáží, ne? Došel benzín? Hmm...“ hospodský zmlkne, pomalu čistí sklenici. „To snad jedině na zámku by vám mohli pomoct,“ osazenstvo při těch slovech vzrušeně zahučí. „Ale,“ odloží hospodský sklenici, rozhlédne se a nakloní se k tobě: „ale, zdejší hrabě Skaunitz – to je divnej patron. Dávejte si na něj pozor. I na toho jeho komorníka.“ Můžeš buď rovnou na zámek [[2]], nebo se na hraběte a jeho sluhu ještě vyptat hostů [[12]].

You don’t hesitate and make your way up to the castle. You couldn’t miss it: towering on the hill above the inn, it looms like a dreadful owl stretching its talons toward a helpless hare. Though it’s only afternoon, darkness seems to seep down the valley from the fortress. The path winds through meadows, broken only by a few dead trees dotting the rust-colored grass. You pick your way around puddles—puddles of something thick and greasy. The castle boasts dozens of chimneys, but only one drifts lazy smoke into the sky. A weather vane turns slowly atop the tower. The entire keep looks faded and neglected. Nettles crowd the walls, cornices have crumbled in places, and the striped shutters hang in disrepair. You arrive at an equally decrepit gate: the portcullis is raised, but the heavy wooden doors remain shut. You seize the massive knocker, carved with a demon’s face, grip it firmly, and strike. Once. Twice. Thrice. And at last the gate creaks open [[4]]. Neotálíš a jdeš na zámek. Přehlédnout ho nešlo, tyčí se na kopci nad hostincem zlověstně jako sova natahující spáry k bezbrannému zajíci. Strašlivá sova. Ač je teprve odpoledne, od zámku jako by se šířila temnota dolů do údolí. Cesta nahoru vede loukami, jen pár mrtvých stromů narušuje jednolitou plochu nazrzlé trávy. Snažíš se vyhnout kalužím. Kalužím něčeho hutného a mastného. Zámek má spoustu komínů, ale kouř líně stoupá jen z jednoho. Na věži se pomalu otáčí korouhev. Sídlo působí zašlým dojmem. Všude okolo rostou kopřivy, římsy jsou místy opadané, pruhované okenice zašlé. Přicházíš ke stejně zašlé bráně, mříž je zvednutá, ale samotná vrata jsou zavřená. Uchopíš tedy mohutné klepadlo zdobené tváří jakéhosi démona. Pevně klepadlo sevřeš a udeříš. Poprvé. Podruhé. Potřetí. A brána se pomalu začne otevírat [[4]].

It takes a moment to find someone willing to speak. Everyone else stays too wary. At last, you encounter a guest who seems a bit more talkative—though he still glances around constantly and speaks only in a very low voice: “I dunno, I wouldn’t go near that castle at all. If you like, I can get Francek—he’s a good kid, just a bit loopy—to hitch your car up. By tomorrow—or the day after at the latest—you’ll be back in town. But if you really can’t wait that long, well, just trying to help.” “Don’t be like that, Mergl,” another patron chimes in. “If you absolutely need gas right now, don’t go in through the main gate. Wait till evening, circle the hill, and slip in the back entrance—there’s an old gate that barely locks. Then just help yourself to the gas from the tank in the courtyard—lord knows what the Count needs it for…” Mergl drops his voice to a whisper: “They say… the Count from time to time… well, basically he kills people. And drinks their blood. He uses that fuel to power some machines in his tower. Maybe he’s… processing those bodies—God preserve us from evil. Hmm, I’ve said too much. Get out of here!” Go to the castle front gate by day [[2]]; or sneak in through the back [[20]]. Chvíli trvá najít někoho, kdo by byl ochotný se s tebou bavit. Všichni jsou až příliš opatrní. Tedy všichni ne, konečně narazíš na hosta, který je přece jen trochu sdílnější. To ovšem neznamená, že se nebude celý rozhovor rozhlížet kolem a mluvit jenom velice, velice potichu: „No já nevim, já bych na zámek vůbec nechodil. Jestli chcete, můžu říct Franckovi – on Francek je hodnej kluk, jenom trochu mešuge – von zapřáhne vaše auto a zejtra, nejdýl pozejtří toudle dobou budete ve městě. No, když myslíte, že tak dlouho čekat nemůžete – já vám chtěl jenom pomoct.“ „Ale nebuď takovej, Mergle,“ zapojí se do hovoru i spolustolovník: „Jestli teda mermomocí potřebujete benzín co nejdřív, nechoďte aspoň na zámek hlavní branou. Počkejte na večer, obejděte kopec, dovnitř se dostanete zadním vchodem – je tam taková stará branka, nedá se moc dobře zamknout. A ten benzín si prostě vemte bez ptaní. Rovnou z cisterny na nádvoří – hrabě si ho nechává vozit, bůhví na co ho potřebuje...“ Mergl: „Povídá se,“ zarazí se a začne ještě jednou sotva slyšitelně: „povídá se, že hrabě jednou za čas... No zkrátka – – že vraždí lidi. A pije jejich krev. Tím benzínem pohání nějaký stroje, co má ve věži. Snad tam těla těch nebožáků – pánbů s námi a zlý pryč – nějak zpracovává. Hmm, ale už jsem vám řek moc. Běžte pryč!“ Jít na zámek ve dne [[2]]; zadem [[20]].

A bit of dust falls from the vaulted ceiling, and a repulsive little goblin in a tailcoat appears in the doorway. “Good afternoon. What brings you to Count Skaunitz’s estate?” he asks politely, though with a hefty dose of suspicion. “We’re not used to visitors here. Especially not... this kind. Those days are long gone.” “I’m the butler here—Strumpellin. Come with me, the Count will surely spare you a moment. This way, please.” [[9]] Z klenby se snese trochu prachu a ve dveřích se objeví odporný malý skřet ve fraku. „Dobré odpoledne. Co vás přivádí na panství hraběte Skaunitze?“ zeptá se zdvořile ale s notnou dávkou nedůvěry. „Nejsme tady na návštěvy moc zvyklí. Natožpak na takovéhle. Ta doba už je dávno pryč.“ „Jsem zdejší komorník Strumpellin, pojďte za mnou, hrabě si na vás jistě chvilku udělá. Tudy, prosím.“ [[9]]

“Wait here in the hall, I’ll be right back,” the butler says, leading you into a spacious, wood-paneled room with a massive chandelier and an impressive collection of hunting trophies adorning the walls. As soon as the servant disappears through the door at the top of the stairs into the depths of the castle, you hear muffled voices and the clinking of dishes from another doorway. Will you sit on the bench and wait patiently for the butler to return [[11]], or sneak over to listen at the door [[7]]? „Počkejte zde v hale, hned jsem zpátky,“ uvede tě komorník do prostorné dřevem obložené místnosti s mohutným lustrem a úctyhodnou sbírkou loveckých trofejí na stěnách. Jen co sluha zmizí za dveřmi vedoucími nahoře nad schody někam do hloubi zámku, zaslechneš tlumené hlasy a cinkání nádobí ze dveří jiných. Posadíš se na lavici a budeš spořádaně čekat, než se objeví komorník [[11]], nebo půjdeš poslouchat hlasy ke dveřím [[7]]?

You sit on the bench. You wait. The chill seeps into you even more deeply than it did outside. The candles on the chandelier burn, but the darkness here feels somehow thicker than usual. To make things at least somewhat visible, several more candles burn in sconces along the walls. A sinister bluish light struggles through the large stained-glass windows, illuminating the skulls of hunted beasts. The trophies cast twisted shadows, appearing even more terrifying than they normally would. Some are deer, some boar, and one stands out—a stag. But some you can’t identify. They have no antlers. No tusks. They seem almost—no, that’s impossible. You must be imagining it. The stone floor is cold—you feel it even through your soles. In front of the door where voices echoed just moments ago, there are a few drops someone tried to clean. The stains are dark. Could be gasoline. Or blood. You sit like that for about ten minutes. When you first arrived at the castle, it was barely noticeable, but now it’s growing stronger—and now unmistakable: a low hum and a pressure building in your temples. Maybe it’s the weather. Suddenly, the hideous butler is standing before you again. You didn’t even see where he came from. “The master has graciously agreed to receive you. I’ll show you to the drawing room. He asks for a brief moment of patience—he must... ehm, finish something.” [[8]] Sedíš na lavici. Čekáš. Chlad tebou prostupuje ještě intenzivněji než venku. Svíce na lustru hoří, ale tma jakoby tu byla jaksi hustší než obyčejně, a tak, aby bylo alepsoň trochu vidět, je jich ještě několik na svícnech na stěnách. Zlověstné namodralé světlo ztěžka proniká skrz velká vitrážová okna a ozařuje lebky ulovené zvěře. Trofeje vrhají pokřivené stíny a vypadají ještě děsivěji než normálně. Některé jsou srnčí, kančí, vyjímá se mezi nimi i jelen. Ale některé nedovedeš rozpoznat. Nemají rohy ani paroží. Nemají ani tesáky. Zdají se téměř – ne, to není možné, to se ti určitě jen zdá. Kamenná podlaha je studená, cítíš to i přes podrážky. Přede dveřmi, ze kterých se ještě před chvílí ozývaly hlasy, je pár kapek, které se někdo pokoušel vyčistit. Fleky jsou tmavé, mohly by být od benzínu. Nebo od krve. Sedíš takhle ještě asi deset minut. Po příchodu na hrad to bylo sotva znatelné, ale pak čím dál zřetelněji a teď už zcela jasně slyšíš jakýsi hukot a cítíš tlak na spáncích. Snad ta změna počasí. A najednou před tebou opět stojí ten ohyzdný komorník. Ani nevíš, odkud přišel. „Pán se milerád uvolil, že vás přijme. Ukáži vám salonek, pán prosí ještě o malé strpení, musí něco... ehm – dokončit.“ [[8]]

You glance around the dark hall, wondering if someone might be watching you from the shadows. No one is visible. Only the eyes in a portrait seem strangely lifelike. Did they just blink? No... surely not. Animal heads hang motionless on the walls. You tiptoe to the door, glance around once more, and press your ear to it. It likely leads to the kitchen—you hear the clinking of cutlery and dishes. One voice speaks: “This is terrible—another one? What on earth does he do with them? It’s not normal!” “You’re right. He’s preparing for another one tonight!” replies a second voice. “I knew the Count was a bit eccentric, but this? This isn’t what I imagined when I signed up to be a chef...” The voices fade away. You hope they were talking about pheasants. As you stop listening, you notice dark stains on the tiles beneath the door. But before you can examine them closely, you hear the butler returning to the hall. You leap away from the door. “The master has graciously agreed to receive you. I’ll show you to the drawing room. He asks for a brief moment of patience—he must... ehm, finish something.” Since arriving at the castle, it was barely noticeable, but now it’s growing stronger—and now unmistakable: a low hum and a pressure building in your temples. Maybe it’s the weather. [[8]] Rozhlédneš se po temné hale, jestli tě někdo ze stínů náhodou nesleduje. Nikdo není vidět. Jen oči na obraze vypadají jako živé. A teď se ti zdálo, že mrkly! Ale asi vážně jen zdálo. Zvířecí hlavy visí nehybně na stěnách a ty co nejtišeji přijdeš ke dveřím, ještě jednou se rozhlédneš a přiložíš k nim hlavu. Dveře vedou nejspíš do kuchyně, protože slyšíš cinkání příborů a nádobí. Jeden hlas promluví: „To je strašné už zase jeden – co s nimi proboha dělá? To není normální!“ „Máš pravdu, vždyť se dnes chystá na dalšího!“ odvětil mu druhý hlas. „Věděl jsem, že je hrabě trohu podivín, ale tohle! Takhle jsem si práci kuchaře vážně nepředstavoval...“ Hlasy odejdou někam pryč. Doufáš, že mluvili o bažantech. Když přestaneš poslouchat, všimneš si tmavých fleků na dlaždicích dole pode dveřmi. Ale než si je stačíš pořádně prohlédnout, zaslechneš, jak se komorník vrací do haly. Odskočíš od dveří. „Pán se milerád uvolil, že vás přijme. Ukáži vám salonek, pán prosí ještě o malé strpení, musí něco... ehm – dokončit.“ Po příchodu na hrad to bylo sotva znatelné, ale pak čím dál zřetelněji a teď už zcela jasně slyšíš jakýsi hukot a cítíš tlak na spáncích. Snad ta změna počasí. [[8]]

You follow the butler into the drawing room. It’s a small, round chamber, likely nestled in one of the castle’s turrets. In the bay window stands a table, already set with a cup of coffee. “Please, help yourself. I’ll fetch the master. As soon as he’s… ready… he’ll greet you,” the servant says with a hesitant bow before leaving. The walls are nearly covered in paintings—large and small—depicting hunting scenes, cityscapes, and dark, intimate forest still lifes. One small portrait bears the name “Mimi.” It shows a little girl with brown hair and a deeply sorrowful expression. The coffee on the table, though served in charmingly ornate porcelain, gives off a rather unpleasant smell. When you drop the prepared sugar cube into it, it hisses strangely. You can either drink the dubious coffee [[13]], or take a closer look at the paintings [[19]] Následuješ komorníka do salonku. Je to malá, okrouhlá místnost, nejspíš v jedné ze zámeckých věžiček. V arkýři stojí stolek, kde už je připraven šálek kávy. „Nabídněte si prosím, já dojdu pro pána. Jen co bude – – hotov – – přivítá vás,“ odejde trochu nejistě s poklonou sluha. Stěny jsou téměř zaplněné obrazy. Velkými, malými, s honebními scénami, vedutami měst i temnými, intimními lesními zátišími. Mimi je napsáno na jedné drobné podobizně. Je na ní malá dívka s hnědými vlasy a velice smutným výrazem. Káva na stole před tebou je sice v rozkošném zdobeném porcelánu, ale poněkud zapáchá. Když do ní vhodíš připravenou kostku cukru, podivně to zasyčí. Můžeš se napít té pochybné kávy [[13]], nebo ještě pořádně prozkoumat obrazy [[19]].

The voices grow clearer: “…this is absolutely not the right time. They’ve awakened again. I told you not to let anyone in. What are we going to do?” The door opens. The butler ushers in a distinguished-looking older man. He’s rather short, though compared to the hunched butler, nearly anyone would seem tall. “Welcome to my castle! I am Skaunitz, Count of Skaunitz. Apologies for the brief delay—I had something I needed to… finish…” “But that’s not important. After such a long wait, I won’t keep you with idle chatter. What do you need?” You ask for gasoline [[29]]. Hlasy jsou čím dál zřetelnější: „...tohle vůbec není vhodná doba. Zase se probudili. Říkal jsem ti, že nesmíš nikoho pouštět dovnitř. Co jenom budeme dělat?“ Dveře se otevřou, dovnitř do salonku uvádí komorník muže v letech s důstojnými rysy. Je menší postavy, ale oproti malému shrbenému komorníkovi vypadá v podstatě každý dost vysoký. „Srdečně vás vítám na svém zámku! Já jsem Skaunitz, hrabě ze Skaunitz. Omlouvám se za krátké zdržení, musel jsem ještě něco – – dokončit… „ „Ale to není důležité, už vás po tom dlouhém čekání nebudu ještě navíc zdržovat tlacháním. Co potřebujete?“ Poprosíš o benzín [[29]].

Among the paintings, one large hunting scene catches your eye. Hunting dogs chase a stag, which stumbles foaming over roots. As you examine the dogs, you lean close to the wall and accidentally bump a tiny picture of a vase with your shoulder. Startled, you straighten it. The frame is thin and simple, but the decoration seems oddly asymmetrical. In the lower right corner, there’s an extra rose. When you touch it, it wiggles slightly. You bend down and press it. You hear a soft mechanical click, then a clunk behind you. On the opposite side of the room, a secret door swings open, revealing a dark, stone corridor. A musty draft wafts out, and the buzzing in your temples intensifies. The count and the butler will surely return any moment. Will you venture into the corridor [[14]], or close it again and wait for the count [[27]]? Mezi malbami tě nejvíce zaujme rozměrný lovecký výjev. Lovečtí psi pronásledují jelena, ten zpěněný klopýtá o kořeny. Když si psy prohlížíš, nakloníš se až ke stěně a ramenem strčíš do maličkého obrázku s vázou. Lekneš se a narovnáš ho. Rám obrazu je tenký, jednoduchý. Ale zdobení je nějaké asymetrické. Vpravo dole je růžička navíc. Když se jí dotkneš, trochu se zakvedlá. Sehneš se k ní. A stiskneš. Slyšíš jemné cvakání strojku a pak klapnutí za sebou. Na druhé straně místnosti se otevřely tajné dveře, vedou do černé, kamenné chodby. Vane z ní zatuchlina a hučení ve spáncích je ještě silnější. Hrabě s komorníkem se jistě každou chvíli vrátí. Vydáš se chodbou [[14]], nebo ji radši zase zavřeš a počkáš na hraběte [[27]]?

You wait at the inn. Outside, storm clouds darken the sky earlier than expected. Then the rain begins—heavy and relentless. The innkeeper lends you a sack to shield yourself, but it does little good. You’re soaked anyway. The castle looms menacingly on the hill above the inn. Near a large elder bush, you leave the main road and turn onto a narrow footpath. It’s completely waterlogged. In one puddle lies the tiny skeleton of a rabbit. Lightning flashes, followed by a thunderous rumble. You’re now just below the castle. You circle a wall covered in faded sgraffito, pushing through nettles until you reach a small, iron gate that creaks ominously. It’s locked, but so warped that it opens easily anyway. You step into a small fenced courtyard. All around lie rotting remnants of crates and barrels. Opposite you, a door suddenly swings open. [[6]] Čekáš v hospodě. Venku se bouřkovými mračny potemní už dost brzy. A pak začne prudce pršet. V hostinci ti půjčí pytel, po cestě na zámek to ale moc nepomáhá a mokneš i tak. Zámek se hrozivě tyčí na kopci nad hostincem. U velkého bezového keře sejdeš z hlavní cesty a odbočíš na malou pěšinku. Je celá promáčená, v jedné kaluži leží kostřička zajíce. Zablískne se a chvilku poté mohutně zahřmí. Už jsi těsně pod zámkem. Obejdeš stěnu pokrytou sgrafitty a kopřivami se dostaneš až k malé, železné, vrzající brance. Je zamčená, ale tak pokroucená, že se stejně dá snadno otevřít. Vejdeš na malý oplocený dvorek. Všude kolem leží ztrouchnivělé zbytky beden a sudů. Naproti tobě jsou dveře vedoucí dovnitř. A ty se najednou otevřou [[6]].

The voices grow clearer and clearer: "...this is absolutely the wrong time. They’ve awakened again. I told you not to let anyone in. What are we going to do?" The door opens, and the butler leads a distinguished-looking older man into the salon. He is of smaller stature, but compared to the hunched little butler, almost anyone looks rather tall. "Welcome to my castle! I am Skaunitz, Count of Skaunitz. Apologies for the brief delay—I had something to... finish…" "But that’s not important. After such a long wait, I won’t keep you further with idle chatter. What do you need?" Will you ask for gasoline [[29]], or ask the count about the secret passage [[30]]? Hlasy jsou čím dál zřetelnější: „...tohle vůbec není vhodná doba. Zase se probudili. Říkal jsem ti, že nesmíš nikoho pouštět dovnitř. Co jenom budeme dělat?“ Dveře se otevřou, dovnitř do salonku uvádí komorník muže v letech s důstojnými rysy. Je menší postavy, ale oproti malému shrbenému komorníkovi vypadá v podstatě každý dost vysoký. „Srdečně vás vítám na svém zámku! Já jsem Skaunitz, hrabě ze Skaunitz. Omlouvám se za krátké zdržení, musel jsem ještě něco – – dokončit… „ „Ale to není důležité, už vás po tom dlouhém čekání nebudu ještě navíc zdržovat tlacháním. Co potřebujete?“ Poprosíš o benzín [[29]], nebo se hraběte zeptáš na tajnou chodbu [[30]]?

The corridor is narrow, the walls made of large, rough stones. Cobwebs stretch across them. You walk on, the corridor curves to the left and slowly descends. You can barely see, so you light your lighter, but it doesn’t help much in this thick darkness. The ground is damp, covered in fine stone dust. It’s a bit slippery, but you’re careful. After descending about a floor or two—hard to say, there are no stairs—you stand before a rotting door with iron fittings. The hinges are adorned with dragons, the lock looks like a screaming face. You open it. [[24]] Chodba je úzká, stěny z velkých hrubých kamenů. Táhnou se po nich pavučiny. Jdeš dál, chodba se ztáčí doleva a pomalu klesá. Už skoro nevidíš, rozvítíš si zapalovačem, ale ten na zdejší hustou tmu moc neplatí. Země je vlhká, pokrytá jemnou kamennou drtí. Trochu klouže, ale dáváš pozor. Když sestoupíš asi o patro nebo dvě níž – nedá se úplně říct, žádné schody tu nejsou – staneš před ztrouchnivělými dveřmi s kováním. Panty zdobí draci, zámek vypadá jako vřeštící hlava. Otevřeš. [[24]]

The wood of the door crumbles at your touch, the hinges creak. Before you can open it fully, the door nearly falls apart. In front of you is a small room. Clearly a laboratory. It’s lit by a small window in the wall. Well, a window—more like a hole the size of a single stone, through which dim moonlight filters and a bit of rainwater trickles in. Besides a tall candle stand and a cabinet by the wall, there’s also a heavy, wide table covered with tools. [[28]] Dřevo dveří se při dotyku drolí, panty skřípou. Než otevřeš dokořán, dveře se skoro rozpadnou. Před tebou je malá místnost. Očividně laboratoř. Je osvětlená okýnkem ve zdi. No, okýnkem, spíš je to otvor o velikosti jednoho kamene, kterým proniká matné měsíční světlo a odkud přitéká trochu dešťové vody. Kromě vysokého stojanu na svíce a skříně u stěny je tu ještě těžký široký stůl se spoustou náčiní. [[28]]

Standing in the doorway is a repulsive little goblin dressed in a tailcoat that’s clearly too big for him. He stares at you, startled. In his hand is a box he was probably about to discard. “What are you doing here? What do you want? This is the estate of Lord Skaunitz. If you wish to speak with him, you should come through the main entrance—not sneak in like this. Unless you’re up to something. We’re hospitable, but we don’t tolerate that kind of behavior. Do you need help with your car? Fine, come on then, I’ll take you in. I’m the butler here—you may call me Strumpelline.” He tosses the box into the nettles, and you follow him into the depths of the castle. You’re clearly in a less-used part of the building. It’s damp and dark. As the butler lights the corridor ahead, you catch glimpses of lizards and rats darting into the shadows. Your limping guide keeps glancing back at you suspiciously, muttering to himself the entire way. Gradually, you begin to enter more lavish quarters. [[9]] Stojí v nich odporný malý skřet oblečený do trochu moc velkého fraku. Zaraženě na tebe hledí. V ruce drží nějakou krabici kterou tu chtěl asi odhodit. „Co tady děláte? Co tu chcete, tohle je sídlo pána ze Skaunitz. Jestli s ním chcete mluvit, máte přijít hlavním vchodem a ne se snažit vetřít potají. Ledaže máte něco za lubem. Jsme pohostinní, ale s takovými se tu nemažeme. Potřebujete pomoct s autem? No dobře, pojďte, já vás uvedu. Jsem zdejší komorník, můžete mě oslovovat Strumpelline.“ Krabici odhodí do kopřiv a ty ho následuješ do útrob zámku. Jste očividně v nějaké méně používané části. Je tu vlhko a tma. Jak komorník osvětluje chodbu před sebou, zahlédneš občas ještěrku nebo krysu, jak odskočí do tmavého kouta. Tvůj kulhající průvodce se za tebou co chvíli velmi nedůvěřivě ohlédne a celou cestu si něco mumlá. Pomalu se začnete dostávat do honosnějších prostor. [[9]]

Upon closer inspection, you recognize Erlenmeyer flasks on the table, stained with some thick gray substance, something that looks like a desiccator, and two or three other items you no longer recognize from school. And then bones. Lots of bones. Rat skulls and bones much larger. And in the middle of it all, on a low wooden pedestal, lies a large open grimoire. [[21]] Při bližším pohledu rozeznáš na stole Erlenmayerovy baňky zašpiněné jakousi hustou šedou substancí, něco co vypadá jako exsikátor a dvě nebo tři další věci, které ale už ze školy neznáš. A pak kosti. Spousta kostí. Krysí lebky i kosti mnohem větší. A uprostřed toho všeho na nízkém dřevěném podstavci leží otevřen veliký grimoár. [[21]]

"We’ll gladly provide it, but do me this kindness, don’t refuse an old man’s request, and stay the night. We have a guest room available. In fact, all of them are available." "And just look at that dreadful weather outside. I couldn’t forgive myself if I let you go out into it—something might happen to you. Strumpelline! Prepare the room," he calls to the butler standing nearby. When the servant approaches, the count leans in and very quietly adds: "We must delay them as much as possible. They must not leave." Will you spend the night [[15]], or do you want the gasoline now and escape this dreadful castle [[18]]? „Ten vám rádi poskytneme, ale prokažte mi tu laskavost, neodmítněte prosbu starce, a posečkejte přes noc. Máme tu volný pokoj pro hosty. Ostatně, všechny jsou volné.“ „A podívejte na ten strašlivý nečas venku. Neodpustil bych si, kdybych vás do něj pustil, ještě by se vám mohlo něco přihodit. Strumpelline! Připrav pokoj,“ zavolá na opodál stojícího komorníka. Když k němu na pokynutí sluha dojde, hrabě se k němu nakloní a velice potichu dodá: „Musíme co nejvíc zdržovat. Nesmí odjet.“ Přespíš tedy [[15]], nebo chceš benzín hned a pryč z tohoto strašlivého zámku [[18]]?

"What passage, please! There’s no such thing here, I’m certain—I’ve lived here for quite some time." "You mean the picture with the vase? Look, it does nothing…" the count presses the frame thoroughly, but nothing happens. Then you notice it’s not the right picture with the vase—this one has some poppies too. Maybe it’s this one. Or that one? How is it possible you only notice now—the room is filled with nearly identical pictures of vases. "Ah yes—we’re in the Vase Salon. My great-grandfather was a passionate collector." "But surely you’re not here for a secret passage—what do you need?" Gasoline. [[29]] „Jakápak chodba, prosímvás! Nikde tu žádná není, to vím jistě, žiji tu již nějaký ten pátek.“ „Říkáte, ten obrázek s vázou? Podívejte, nic to nedělá...“ hrabě předůkladně promačkává rám obrazu, ale nic se neděje. Až pak si všimneš, že to není ten správný obrázek s vázou, na tomhle jsou i nějaké máky. Asi to bude spíš tento. Nebo tadyten? Jak je možné, že to vidíš až teď – místnost je plná téměř na chlup stejných obrazů s vázou. „Ach ano – jsme ve Vasensalonku. Můj praděd byl vášnivý sběratel.“ „Ale kvůli tajné chodbě tu jistě nejste – co potřebujete?“ Benzín. [[29]]

The open spread is stained with wax. The book is handwritten, and between dense paragraphs of incomprehensible text are many highly detailed illustrations. The paper is thick, hard to bend—you turn to the next page. There’s more text and fewer images. Just one large one in the center right. It shows a human body lying down with its head severed. From the neck of the poor soul runs a tube directly into the mouth of a bearded man in a hood. You turn the page again and— you leap back from the table and run to the door. Back through the corridor. It’s harder going uphill on the slippery ground, as if something were pulling you back toward that horrible book. You’re almost at the salon. Just two more steps, just one. You trip over some string or cord and the secret door quietly closes behind you. And once again you’re standing by the coffee table. You catch your breath and already hear footsteps and voices approaching the salon. [[40]] Otevřená dvojstrana je pokapaná voskem. Kniha je ručně psaná a mezi hustými odstavci nesrozumitelného textu je mnoho velice detailních nákresů. Papír je tlustý, těžko se ohýbá, otočíš na další stranu. Tam je více textu a méně obrázků. Jen napravo uprostřed je jeden větší. Je na něm ležící lidské tělo s oddělenou hlavou. Z krku nebožáka vede trubička přímo do úst vousatého muže v kápi. Otočíš na další stranu a – – odskočíš od stolu a utíkáš ke dveřím. Chodbou zpátky. Nahoru to jde po kluzké zemi hůř, jakoby tě něco stahovalo zpátky k té strašné knize. Už se blížíš k salonku. Ještě dva kroky, už jen jeden. Zavadíš nohou o nějakou strunu nebo provázek a tajné dveře se za tebou potichu zavřou. A zase stojíš u stolku s kávou. Chvíli se vydýcháváš a už slyšíš kroky a hlasy, jak se blíží k salonku. [[40]]

The voices are becoming clearer and clearer: “...this is not a suitable time at all. They’ve awakened again. I told you you mustn’t let anyone inside. What are we going to do?” The door opens, and the butler leads into the salon a man of mature age with dignified features. He is of short stature, but compared to the small, hunched butler, almost anyone looks rather tall. “I warmly welcome you to my castle! I am Skaunitz, Count of Skaunitz. I apologize for the brief delay, I still had something to… finish…” “But that is not important, I won’t keep you waiting any longer after such a long delay with idle chatter. What do you need?” Will you ask for gasoline [[49]], or will you ask the Count about the secret passage [[54]]? Hlasy jsou čím dál zřetelnější: „...tohle vůbec není vhodná doba. Zase se probudili. Říkal jsem ti, že nesmíš nikoho pouštět dovnitř. Co jenom budeme dělat?“ Dveře se otevřou, dovnitř do salonku uvádí komorník muže v letech s důstojnými rysy. Je menší postavy, ale oproti malému shrbenému komorníkovi vypadá v podstatě každý dost vysoký. „Srdečně vás vítám na svém zámku! Já jsem Skaunitz, hrabě ze Skaunitz. Omlouvám se za krátké zdržení, musel jsem ještě něco – – dokončit… „ „Ale to není důležité, už vás po tom dlouhém čekání nebudu ještě navíc zdržovat tlacháním. Co potřebujete?“ Poprosíš o benzín [[49]], nebo se hraběte zeptáš na tajnou chodbu [[54]]?

You ignore the pleas and urgings. You head straight for your automobile. Strumpellin follows you very reluctantly with a gas canister into the pouring rain. You descend the muddy hill. Strumpellin barely begins to fill the tank when suddenly a scream echoes from the castle. A dreadful, unnatural howl. Perhaps a ghoul, or a mortally wounded bear could make such a sound. Do you rush back to the castle [[23]], or do you flee as fast as possible with the car [[31]]? Nedbáš naléhání a proseb. Okamžitě vyrazíš ke svému automobilu. Strumpellin tě velice neochotně následuje s kanystrem benzínu do hustého deště. Sejdete blátem z kopce dolů. Strumpellin sotva začne plnit nádrž, když v tom se z hradu ozve výkřik. Strašlivý nepřirozený ryk. Snad ghúl, nebo smrtelně raněný medvěd by mohl vydat takový zvuk. Vrhneš se zpátky na zámek [[23]], nebo už radši co nejrychleji i s autem zmizíš [[31]]?

After a modest dinner in the banquet hall, the butler led you to your room. Now you sit on the edge of the canopy bed and gaze through the gothic window out over the castle’s ridged rooftops and chimneys into the dark night landscape, which is illuminated every so often by flashes of lightning. You don’t feel like sleeping here, but after a while, fatigue overcomes you, you lie down and close your eyes. Your dreams are restless. Slimy tentacles wrap around the estate’s towers, accompanied by terrifying, unnatural screams. They grow louder and louder until you wake up. The tentacles vanish. But the screaming doesn’t stop. Someone is truly screaming horribly outside. Or perhaps something? This must be a dream too! You squeeze your eyes shut and try to fall asleep [[17]], or you rush out of the room onto the courtyard [[41]]? Po skrovné večeři v hodovní síni tě komorník uvedl do tvého pokoje. Teď sedíš na okraji postele s nebesy a hledíš gotickým oknem ven přes zámecké hřebeny střech a komíny do temného nočního kraje, který co chvíli ozáří jas blesku. Nechce se ti tu usnout, ale po nějaké době tě přemůže únava, lehneš si a zavřeš oči. Sny máš neklidné. Slizká chapadla obepínají věže panství a do toho všeho se ozývají děsivé, nepřirozené výkřiky. Jsou čím dál hlasitější a hlasitější, až se probudíš. Chapadla zmizí. Ale křik nepřestává. Opravdu někdo venku příšerně řve. Nebo snad něco? Tohle se ti musí taky jen zdát! Zavřeš pevně oči a pokusíš se usnout [[17]], nebo se rozeběhneš z pokoje ven na nádvoří [[41]]?

Now nothing stands in your way to leave! Only Strumpellin still utters a few inarticulate sounds as he tries to stop your car, but then his foot sinks into the mud, he falls on his backside, and you easily drive around him. As you drive away, you hear more screams from the castle. Lightning zigzags across the sky, thunder deafens you. The screams slowly fade into the rumbling until they stop completely. The castle is gone, along with the tavern, and eventually even the storm begins to weaken. It becomes just an ordinary thunderstorm. Then a downpour, rain, drizzle, and finally just mist. You go on living your life as if that terrifying adventure never happened. Soon you almost forget it, only that strange humming in your temples doesn’t stop. It wakes you from sleep. It prevents you from working. After some time, you begin to have trouble breathing—and exactly one year after visiting the castle, YOU DIE! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ THE END] Teď už ti nic nebrání odjet! Snad jen Strumpellin ještě vydá pár neartikulovaných zvuků, když se snaží zastavit tvoje auto, ale pak se nohou zaboří do bláta, spadne na zadek a ty ho snadno objedeš. Jak se vzdaluješ, slyšíš ze zámku další výkřiky. Blesky se klikatí po obloze a ohlušují tě hromy. Výkřiky se ve hřmění pomalu ztrácí až utichnou docela. Zámek je pryč, s ním i hospoda a nakonec začne slábnout i bouře. Je z ní už obyčejná bouřka. Pak průtrž mračen, déšť, mrholení a nakonec jen mha. Žiješ si dál svůj život, jako by toho děsivého dobrodružství snad ani nebylo. Brzy na něj i skoro zapomeneš, jenom to podivné hučení ve spáncích nepřestává. Budí tě ze sna. Znemožňuje ti práci. Po nějaké době se ti začne hůř dýchat – a přesně rok po návštěvě hradu ZEMŘEŠ! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ KONEC]

You immediately run up the hill, leaving the surprised Strumpellin behind with the gas canister. You sink into the mud and soon you’re at the top, in front of the castle. From its depths, more screams can be heard. What kind of creature could it be? It sounds as if it’s rejoicing over something... You dash through the open gate into the courtyard. It’s silent, only the echo of your footsteps bounces off the dark corners of the courtyard. And then the echo of other footsteps. It’s the count, a terrible grin on his face. He hasn’t noticed you yet— will you take advantage of that and hide [[32]], or ask him what those screams were [[37]]? Hned se rozeběhneš nahoru do kopce, překvapeného Strumpellina necháš i s kanystrem benzínu za sebou. Boříš se do bláta a za chvíli jsi nahoře před zámkem. Z jeho útrob jsou slyšet další výkřiky. Co za zrůdu to jen může být? Zní to, jako by se snad nad něčím radovala... Otevřenou branou vběhneš na nádvoří. Je ticho, jen ozvěna tvých kroků se odráží z temných koutů prostranství. A pak ozvěna ještě jiných kroků. Je to hrabě, na tváři strašný škleb. Zatím si tě nevšiml – využiješ toho a schováš se [[32]], nebo se ho zeptáš, co za výkřiky to bylo [[37]]?

You run through corridors and down staircases. On the way, you try to look down at the courtyard through the windows, but there’s no good view anywhere. However, the screams are clearly audible. What kind of creature could it be? It sounds as if it’s rejoicing over something... You dash through the open gate into the courtyard. You just catch a glimpse of Strumpellin disappearing through a small, low door. It’s silent, only the echo of your footsteps bounces off the dark corners of the courtyard. And then the echo of other footsteps. It’s the count, a terrible grin on his face. He hasn’t noticed you yet— will you take advantage of that and hide [[32]], or ask him what those screams were [[37]]? Bežíš chodbami a po schodištích dolů. Po cestě se snažíš okny podívat dolů na nádvoří, ale nikde není moc dobrý výhled. Zato je dobře slyšet další výkřiky. Co za zrůdu to jen může být? Zní to, jako by se snad nad něčím radovala... Otevřenou branou vběhneš na nádvoří. Ještě zahlédneš Strumpellina, jak zajde do malých, nízkých dveří. Je ticho, jen ozvěna tvých kroků se odráží z temných koutů prostranství. A pak ozvěna ještě jiných kroků. Je to hrabě, na tváři strašný škleb. Zatím si tě nevšiml – využiješ toho a schováš se [[32]], nebo se ho zeptáš, co za výkřiky to bylo [[37]]?

You cover your ears with your hands. You try with all your strength to fall asleep again. Better those horrible nightmares than that screaming! And after a while—after a while you really do fall asleep. You sink deep into the soft bed, which seems to want to devour you. You can hardly move anymore. You want to climb out of the bed, but you’re too deep, it’s impossible. And deeper still. You’re so deep now that you can barely see the canopy above the bed. And then you fall completely, the blankets close over you. You feel only pressure in your temples. And suddenly it’s morning. You’re lying on the bed, yellow morning light falls into the room through a small window. In the distance, a rooster crows. It was all a dream. Maybe even the screams. By nine o’clock you head downstairs for breakfast. Strumpellin seats you. The table is already neatly set, though once again rather modest. Surely the count can’t survive on so little food. If his dinners are as small as his breakfasts, his lunches must be truly grand. The count appears shortly. You begin to eat. At first, you don’t want to talk about the strange night at all, but in the end, you can’t help yourself. [[37]] Rukama si zacpáváš uši. Ze všech sil se snažíš znovu usnout. Lepší ty hrozné noční můry než takový řev! A za chvíli – za chvíli vážně usneš. Boříš se hluboko do měkké postele, která jako by tě chtěla pozřít. Už se skoro nemůžeš pohnout. Chceš z postele vylézt, ale jsi moc hluboko, nejde to. A ještě hloub. Už jsi tak hluboko, že sotva vidíš nebesa nad postelí. A pak se propadneš úplně, peřiny se nad tebou zavřou. Cítíš jen tlak ve spáncích. A najednou je ráno. Ležíš na posteli, malým oknem dopadá do pokoje žluté ranní světlo. V dálce kokrhá kohout. Všechno to byl sen. Třeba i ty výkřiky. K deváté hodině se vydáš dolů na snídani. Strumpellin tě usadí. Stůl je již vzorně připraven, ovšem opět vcelku skrovně. Tak málo jídla přece hraběti nemůže stačit. Jestli má tak malé snídaně i večeře, jeho obědy musí byt vskutku velkolepé. Za okamžik se hrabě objeví. Pustíte se do jídla. Nejdřív se nechceš o dnešní podivné noci vůbec bavit, ale nakonec ti to nedá. [[37]]

The count seems quite taken aback: "Eeh, screams?" he asks at first, completely confused, as if he has no idea what you're talking about. But then his expression changes and he offers a rather implausible explanation: "Er, you see… it’s a bit embarrassing. That was me. I mean, I’ve lived here a long time. A very long time. And only now. Anyway, I’m very glad you’re still here. That the screams didn’t scare you so much that… That you’re simply not gone. The screaming, that was… cries of joy at an unexpected discovery. Definitely not any kind of murder. Draining victims, or anything like that. No. I found it, and now everything will be fine! I’ll just drip a few drops of potion on you, I hope that’s alright. Then you’ll be able to leave perfectly safely." Will you accept this strange explanation [[16]]? Or do you demand a further explanation [[33]]? Hrabě se zdá být dost zaskočen: „Eeh, výkřiky?“ zeptá se nejdřív zcela zmateně, jako by vůbec nechápal o čem je řeč. Ale pak se jeho výraz změní a podá dosti nepravděpodobné vysvětlení: „Ech, víte... je mi to trochu trapné. To jsem byl já. Totiž, žiji tu už dlouho. Velice dlouho. A teprve teď. Každopádně jsem velice rád, že tu ještě jste. Že vás ty výkřiky nevyděsily natolik, aby... Že zkrátka nejste pryč. Ten křik, to byly... výkřiky mé radosti nad nenadálým objevem. Rozhodně ne nějaké vraždění. Vysávání obětí, nebo tak. To ne. Našel jsem to a všechno teď už bude dobré! Jen na vás nakapu pár kapek lektvaru, snad to nevadí. Pak už budete moci odjet naprosto bezpečně.“ Spokojíš se s touhle podivnou odpovědí [[16]]? Nebo budeš chtít další vysvětlení [[33]]?

You quickly hide behind a thick column. The count looks around and disappears through a door from which a dim light shines. You’re about to leave your hiding spot and follow him inside, when suddenly he returns with heavy steps. [[22]] Rychle se ukryješ za tlustý sloup. Hrabě se rozhlédne a zajde do dveří, ze kterých vychází mdlé světlo. Už chceš svůj úkryt opustit a vydat se dovnitř za ním, když v tom se s težkými kroky vrátí. [[22]]

The Count carries out a heavy barrel. It is full of some kind of liquid that drips onto the paving of the courtyard. It is thick and red, as far as you can judge in the dark. Skaunitz comes and goes like this several more times. After a moment, Strumpellin appears as well – they exchange a few brief, agitated words and then continue hauling out barrels. The courtyard begins to fill rather quickly, until there are about two dozen of them outside. Considering the cistern, which already took up nearly a third of the space, there isn’t much room left in the courtyard. The Count keeps glancing around nervously. Could the people at the inn have been right? Is he really killing people? But what does he want to do with all that blood, they said he drank it, didn’t they? There’s no point hiding any longer, you have to reveal yourself to the Count. Will you ask him what those shouts were about? [[37]] Or will you accuse him outright of the terrible deeds he must surely have committed? [[39]] Hrabě vynáší težký sud. Je plný nějaké tekutiny, která z něj kape na dlažbu nádvoří. Je hustá a červená, jestli můžeš ve tmě soudit. Takhle Skaunitz přijde a odejde ještě několikrát. Po chvilce se objeví i Strumpellin – něco si mezi sebou krátce rozrušeně vykladají a pak pokračují ve vynášení sudů. Dvůr se začne vcelku rychle zaplňovat, až jich jsou venku asi dva tucty. Vzhledem k cisterně, která už tak zabírala téměř třetinu prostoru, moc místa na nádvoří nezbývá. Hrabě se neustále nervózně rozhlíží kolem. Že by měli v hostinci pravdu? Vážně zabíjí lidi? Co chce ale s tou krví dělat, říkali přece, že ji pije? Dál se takhle schovávat už nemá cenu, musíš se hraběti ukázat. Zeptáš se ho, co za výkřiky to bylo? [[37]] Nebo ho rovnou obviníš z hrozných činů, kterých se určitě musel dopustit? [[39]]

“Me and terrible deeds! That doesn’t fit together at all! Ehhh… Ha! Behind you!” You turn your back to the Count and look at what’s behind you [[47]]? Or is that far too cheap a trick, and you’d rather pull out the revolver you’ve been carrying with you all along [[42]]? „Já a strašné činy! To přece vůbec nejde dohromady! Ehhh... Ha! Za vámi!“ Otočíš se k hraběti zády a podíváš se, co za tebou je [[47]]? Nebo je to na tebe až příliš laciný trik a raději na hraběte vytáhneš revolver, co celou dobu nosíš při sobě [[42]]?

The Count, urged by your insistence, begins to explain further, not that he sounded much more trustworthy: “This castle has been plagued by a curse for centuries. A terrible curse that has recently awakened again. Whoever enters the castle – like you, for example – must never leave it. Ever. Otherwise demons will seize them and they will die. But now, now after all these years, I am finally close to breaking that enchantment. The secret passage truly exists. And I had stopped believing. It leads directly to the laboratory, where the exact procedure is described in the Grammaticon. My ancestor Utz Adelhardt von Skaunitz was an alchemist. He could heal people, but then he succumbed to necromancy and angered forces he could not overcome. But now, with his Grammaticon, we can break the curse! I have already prepared plenty of barrels of raspberry elixir that is required! Don’t move, I’ll sprinkle you with a little of the elixir… muhehehe. That will lift the curse and you will be able to leave. Forever! Close your eyes!” Will you believe him and let yourself be sprinkled with that disgusting brew (→ page 16)? Or would you rather let him lead you to the laboratory, where the Count can show you the entire production of the elixir and convincingly demonstrate his good intentions [[45]]? Hrabě po tvém naléhání začne vysvětlovat dál, ne že byl zněl o moc důvěryhodněji: „Tento zámek už po staletí trápí kletba. Strašlivé prokletí, které se nedávno opět probudilo. Kdo vejde do zámku – jako třeba vy, už ho nesmí opustit. Nikdy. Jinak ho polapí démoni a zemře. Ale teď, teď po všech těch letech už jsem konečně nablízku prolomení toho uřknutí. Tajná chodba vážně existuje. A já už nevěřil. Vede přímo do laboratoře, kde je v Grammatikonu popsán přesný postup. Můj prapředek Utz Adelhardt von Skaunitz byl alchymistou. Dokázal léčit lidi, ale pak propadl nekromancii a rozlítil síly, které nedokázal přemoci. Ale teď s jeho Grammatikonem můžeme kletbu zlomit! Už jsem připravil spoustu sudů s malinovým lektvarem, který je zapotřebí! Nehýbejte se, trochou lektvaru vás pokropím... muhehehe. Tím bude kletba zrušena a budete moci odejít. Navždy! Zavřete oči!“ Uvěříš a necháš se pokropit tím odporným dryákem(→ str. 16)? Nebo se raději necháš zavést do laboratoře, kde ti bude hrabě moci celou výrobu lektvaru ukázat a názorně tě přesvědčit o svých dobrých úmyslech [[45]]?

The Count reaches into the pocket of his coat and pulls out a small vial filled with liquid. “Close your eyes, please. This will be… very quick. Quicker than you suspect!” Close your eyes. [[25]] Hrabě sáhne do kapsy svého saka a vytáhne malou epinku plnou tekutiny. „Zavřete oči, prosím. Bude to... velice rychlé. Rychlejší než tušíte!“ Zavři oči. [[25]]

The coffee reeks quite strongly, but you steel yourself and take a sip—the taste isn’t that bad, just a bit sharp. You add another sugar cube. Outside, rain pours and thunder rumbles. Bang! A flash of light blinds you through the window. That must’ve struck the castle directly. Not surprising, given its perch on the hill. Apart from the occasional lightning, it’s pitch dark outside. Down below, through the branches, tiny lights flicker from the inn. With this downpour, they’ll probably be stuck there for a while. You hear footsteps and voices approaching the drawing room. [[26]] Káva čpí dost silně, ale zapřeš se a napiješ se – chuť tak špatná není, jen trochu štiplavá. Přidáš ještě jednu kostku cukru. Venku prší a hřmí. Prásk! oslní tě světlo z okna. To muselo uhodit přímo do zámku. Ostatně není divu, takhle na kopci. Kromě občasného blýskání je ale venku tma. Jen dole, mezi větvemi, problikávají malá světýlka hostince. Takový slejvák, asi tam ještě dlouho pobudou. A už slyšíš kroky a hlasy, jak se blíží k salonku. [[26]]

You pull a revolver from your pocket. But alas, from behind you Strumpellin jumps out. That accursed goblin! Can you draw your Remington fast enough? Think of a natural number greater than zero but smaller than 459. Is it even [[38]]? Is it odd [[48]]? Z kapsy vytahuješ revolver. Ale ouha zpoza tebe vyskočí Strumpellin. Ten proklatý skřet! Zvládneš svůj remington vytáhnout dost rychle? Mysli si přirozené číslo větší než nula ale menší než 459. Je sudé [[38]]? Je liché [[48]]?

You turn around. Behind you looms a great shadow. A great shadow of little Strumpellin, who approaches you with a twisted look on his face. Will you send him to the ground with a left hook (→ p. 34)? Or do you want further explanation of all these strange things that are happening here [[33]]? Otočíš se. Za tebou se tyčí veliký stín. Veliký stín malého Strumpellina, který se se zrůzněnou tváří blíží k tobě. Pošleš ho levým hákem k zemi (→ str. 34)? Nebo budeš chtít další vysvětlení všech těch podivných věcí, které se tu dějí [[33]]?

“What secret passage, please! There is none here, I’m quite sure of that, I’ve lived here for many years.” “You say the picture with the vase? Look, it doesn’t do anything…” The Count presses the frame of the painting thoroughly, but nothing happens. Only then do you notice that this isn’t the right picture with the vase — this one also has some poppies on it. It’s probably this one. Or that one? How is it possible you’re only noticing now — the room is filled with almost identical paintings of vases. “Ah yes — we are in the Vasensalon. My forefather was a passionate collector.” “But surely you’re not here because of a secret passage — what do you need?” That he should pay for the crimes he committed in the laboratory, there’s no point hiding anything [[59]]! Gasoline. [[49]] „Jakápak chodba, prosímvás! Nikde tu žádná není, to vím jistě, žiji tu již nějaký ten pátek.“ „Říkáte, ten obrázek s vázou? Podívejte, nic to nedělá...“ hrabě předůkladně promačkává rám obrazu, ale nic se neděje. Až pak si všimneš, že to není ten správný obrázek s vázou, na tomhle jsou i nějaké máky. Asi to bude spíš tento. Nebo tadyten? Jak je možné, že to vidíš až teď – místnost je plná téměř na chlup stejných obrazů s vázou. „Ach ano – jsme ve Vasensalonku. Můj praděd byl vášnivý sběratel.“ „Ale kvůli tajné chodbě tu jistě nejste – co potřebujete?“ Aby pykal za své zločiny, kterých se v laboratoři dopustil, nemá cenu nic zakrývat [[59]]! Benzín. [[49]]

"We will gladly provide that for you, but do me this favor: do not refuse an old man’s request and stay here for the night. We have a free guest room. In fact, all of them are free." "And just look at that terrible weather outside. I wouldn’t forgive myself if I let you go out into it — something might happen to you. Strumpelline! Prepare a room," he calls to the butler standing nearby. When the servant comes over at his gesture, the count leans toward him and adds very quietly: "We must delay them as much as possible. They must not leave." So you either spend the night [[51]], or you want the gasoline right away and get out of this dreadful castle [[55]]? „Ten vám rádi poskytneme, ale prokažte mi tu laskavost, neodmítněte prosbu starce, a posečkejte přes noc. Máme tu volný pokoj pro hosty. Ostatně, všechny jsou volné.“ „A podívejte na ten strašlivý nečas venku. Neodpustil bych si, kdybych vás do něj pustil, ještě by se vám mohlo něco přihodit. Strumpelline! Připrav pokoj,“ zavolá na opodál stojícího komorníka. Když k němu na pokynutí sluha dojde, hrabě se k němu nakloní a velice potichu dodá: „Musíme co nejvíc zdržovat. Nesmí odjet.“ Přespíš tedy [[51]], nebo chceš benzín hned a pryč z tohoto strašlivého zámku [[55]]?

Strumpellin leaps at you! The fight with him is fierce; you trade blows wildly. Everything is slippery for both of you. The Count watches your struggle tensely, trying to help Strumpellin somehow, but he has no idea how. The goblin prepares for a heavy strike when you manage to land a hit on his chin. He falls to the ground and lies there stunned. When the Count sees this, he recoils. “Now, now, surely this is all just some sort of misunderstanding. You’re acting as if we had murdered someone here. And then perhaps even drunk their blood!” Will you show mercy to Skaunitz [[43]], or will you defeat him as well in a fistfight [[46]]? Strumpellin na tebe skočí! Souboj s ním je lítý, bijete se spolu hlava nehlava. Oběma vám to klouže. Hrabě napjatě sleduje váš zápas, snaží se Strumpellinovi nějak pomoct, ale neví jak. Skřet se chystá k tvrdému úderu, když se ti podaří strefit se mu do brady. Padne na zem a omráčen tam zůstane ležet. Když to vidí hrabě, lekne se. „Ale no tak, všechno je to jistě jenom nějaké nedorozumění. Vždyť se chováte jako bychom tu někoho zavraždili. A pak mu snad i vypili krev!“ Smiluješ se nad Skaunitzem [[43]], nebo zdoláš v pěstní šarvátce i jeho [[46]]?

You manage to pull out your revolver quickly enough! Now you have both of them at gunpoint. “I understand those screams must have frightened you. But it was me, truly. My joy at such an unexpected discovery was simply boundless,” the count explains. “This castle has been tormented by a curse for centuries. A terrible curse. Whoever enters the castle — like you, for example — must never leave it again. Never. Otherwise the demons seize them and they die. But now, now after all these years I am finally close to breaking that enchantment. The secret passage really exists. And I had stopped believing. It leads straight to the laboratory where the Grammaticon describes the exact procedure. My ancestor Utz Adelhardt von Skaunitz was an alchemist. He could heal people, but then he succumbed to necromancy and angered forces he could not overcome. But now, with his Grammaticon, we can break the curse! I’ve already prepared plenty of barrels filled with raspberry elixir — it’s required for the ritual! Don’t move, I’ll sprinkle you with a little of the elixir… muhehehe. That will lift the curse and you will be able to leave. Forever! Close your eyes!” Will you believe him and let yourself be sprinkled with that foul brew [[16]]? Or would you rather let him lead you to the laboratory, where the count can show you the entire process of making the elixir and convincingly demonstrate his good intentions [[45]]? Vytáhnout revolver se ti podařilo dost rychle! Oba teď držíš v šachu. „Chápu, že vás ty výkřiky musely vyděsit. Ale byl jsem to já, vážně. Má radost nad tak nečekaným objevem byla zkrátka nezměrná.“ vysvětluje hrabě. „Tento zámek už po staletí trápí kletba. Strašlivé prokletí. Kdo vejde do zámku – jako třeba vy, už ho nesmí opustit. Nikdy. Jinak ho polapí démoni a zemře. Ale teď, teď po všech těch letech už jsem konečně nablízku prolomení toho uřknutí. Tajná chodba vážně existuje. A já už nevěřil. Vede přímo do laboratoře, kde je v Grammatikonu popsán přesný postup. Můj prapředek Utz Adelhardt von Skaunitz byl alchymistou. Dokázal léčit lidi, ale pak propadl nekromancii a rozlítil síly, které nedokázal přemoci. Ale teď s jeho Grammatikonem můžeme kletbu zlomit! Už jsem připravil spoustu sudů s malinovým lektvarem, který je zapotřebí! Nehýbejte se, trochou lektvaru vás pokropím... muhehehe. Tím bude kletba zrušena a budete moci odejít. Navždy! Zavřete oči!“ Uvěříš a necháš se pokropit tím odporným dryákem [[16]]? Nebo se raději necháš zavést do laboratoře, kde ti bude hrabě moci celou výrobu lektvaru ukázat a názorně tě přesvědčit o svých dobrých úmyslech [[45]]?

You close your eyes. The Count chuckles a little, and then you hear a soft plop! You wait tensely for what will happen. Suddenly you feel something cold on the top of your head. It’s the liquid dripping onto you. “Well then, you may open your eyes. See, it didn’t hurt at all! You may leave the castle now!” And so you depart. And everything turns out well! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ HAPPY ENDING] Zavřeš oči. Hrabě se ještě trochu uchichtne a pak slyšíš jemné plop! S napětím očekáváš, co se stane. A najednou na temeni cítíš něco studeného. To jak tekutina kape na tvou hlavu. „Tak a můžete otevřít oči. Vidíte ani to nebolelo! Už můžete pryč ze zámku!“ A tak odjedeš. A všechno dobře dopadlo! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ ŠŤASTNÝ KONEC]

You head toward the laboratory. “But of course, we will gladly show it to you.” You make sure neither of the castle’s inhabitants slips out of your field of vision; you walk last. The Count leads the way, the butler shuffling obsequiously behind him. You arrive in the salon: “It’s this one, this painting!” the Count turns one of the frames. With a creak, a secret door in the wall opens. You pass through the dark corridor behind it, the walls lit only by a small lantern Strumpellin is carrying. You reach a musty laboratory. “Look, here it is! All this time I searched every corner of the castle and this kept eluding me! How improbable! But no matter, the important thing is that I’ve found it! And here in the Grammaticon everything is described. Ah, my poor forefather Utz! Why did he anger the demons Azrael, Ismael, and Chereštub and let such a terrible curse be cast upon the entire castle? A curse that brings death to anyone who enters and then leaves it for a long time. But it can be undone with this elixir. Good thing it’s made from raspberries, there are plenty growing here! Comical, isn’t it?” But on the pages of the Grammaticon you see no raspberries. Only people with severed heads and mutilated animals. “With this elixir even the dead can be revived — look, this poor fellow has his head cut off, but when the elixir is blown into his veins through a tube, he rises from the dead! I will sprinkle you with the elixir now, and you will be able to leave the estate.” Will you believe this story, hardly believable at all, and let yourself be sprinkled with the elixir [[16]]? Or will you resist? Best would be to get rid of Strumpellin first, he is surely the stronger one. [[34]] Vydáte se tedy do laboratoře. „Ale jistě klidně vám ji ukážeme.“ Dáváš pozor, aby ti ani jeden ze zámeckých obyvatel nevyklouzl ze zorného pole, jdeš poslední. Hrabě vás vede, komorník se patolízalsky belhá za ním. Dojdete do salonku: „Je to tenhle, tenhle obraz!“ otočí hrabě jedním rámem. Se skřípěním se otevřou tajné dveře ve zdi. Projdete temnou chodbou za nimi, stěny osvětluje jen malá lucernička, kterou má Strumpellin s sebou. Dostanete se až do zatuchlé laboratoře. „Podívejte tady to je! Celou tu dobu jsem prohledával všechna zákoutí zámku a tohle mi pořád unikalo! Jak nepravděpodobné! Ale nic, hlavně, že už to vím! A tady v Grammatikonu je všechno popsáno. Ach, můj ubohý praděd Utz! Proč jen rozlítil démony Azraela, Ismaela a Chereštuba a nechal na celý zámek uvrhnout tak hroznou klatbu? Kletba, která přivede ke smrti každého, kdo do něj vejde a pak na dlouho opustí, může být ale zrušena pomocí tohoto lektvaru. Ještěže se dělá se z malin, těch tu roste dost! Komické, že?“ Ale na stránkách Grammatikonu nevidíš žádné maliny. Jen lidi s usekanými hlavami a znetvořená zvířata. „Tím lektvarem se dají oživit i mrtví – podívejte tadyten ubožák má uťatou hlavu, ale když se lektvar trubičkou vfoukne do jeho žil, vstane z mrtvých! Já vás tím lektvarem teď pokapu, a vy budete moci panství opustit.“ Uvěříš té historce, které se snad ani věřit nedá a necháš se lektvarem pokapat [[16]], nebo se budeš bránit? Nejlepší bude se nejdřív zbavit Strumpellina, jistě je silnější. [[34]]

You swing and strike! Strumpellin staggers, for a moment it looks like he’s about to fall, but then he gathers his strength again and hurls himself at you with all the fury of a dwarf! [[48]] Napřáhneš se a udeříš! Strumpellin se zapotácí, už už to vypadá, že spadne, ale pak znova nabere síly a vrhne se na tebe se vší zuřivostí trpaslíka! [[48]]

You ignore his slimy, deceitful tongue and start grappling with the old man. He has more strength than it first seemed. Surely the blood of his victims has given it to him! You strike him in the stomach. And what’s this? A small vial slips from his hand. “Oh no— the potion!” the Count cries, trying to snatch it back, but you kick the vial away with a very refined movement of your instep straight into a burning candle. And a terrible explosion follows! [[44]] Neposloucháš jeho slizký lživý jazyk a začneš se se starcem potýkat. Má víc síly, než se zprvu zdálo. To jistě krev jeho obětí mu ji dodala! Udeříš ho do břicha. A co to? Vypadla mu malá epinka. „Ale ne-- lektvar!“ zakřičí hrabě, chce jej získat zpátky, ale ty epinku odkopneš velice propracovným pohybem nártu přímo do hořící svíce. A ozve se strašná rána! [[44]]

“If you wish, I can describe to you exactly how the potion to break the curse is made in the laboratory. How it all works! Just please don’t leave!” Will you leave him here and, before you can reconsider your generosity, drive away from the castle with a full tank [[35]]? Or will you listen to the Count a little longer [[36]]? „Jestli chcete, mohu vám přesně popsat, jak se v laboratři vyrábí lektvar ke zrušení kletby. Jak to všechno funguje! Jen prosímvás neodcházejte!“ Necháš ho tu a rychle, než si svou velkorysost rozmyslíš, odjedeš s plnou nádrží ze zámku [[35]]? Nebo si ještě hraběte poslechneš [[36]]?

When the dust settles, you behold the full devastation the explosion has caused. The castle lies in ruins. You are, by some miracle, still alive — but nothing remains of the Count. So this is how that dreadful murderer and villain met his end. He will no longer torment this poor land with his twisted rituals. After some minor difficulties you make your way home and continue your life as a righteous protector of the people and the slayer of the vampire Skaunitz. Only the humming in your temples does not cease. In fact, it slowly grows worse — until, exactly one year after the battle, YOU DIE! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ THE END] Když prach opadne, spatříš celou zkázu, kterou výbuch způsobil. Hrad je v troskách. Ty jsi jako zázrakem naživu, ale z hraběte nezbylo nic. Tak takhle skončil ten hrozný vrah a zlosyn. Už nebude dál sužovat svými zvrácenými rituály tenhle nebohý kraj. Po menších obtížích se dostaneš domů a žiješ dál svůj život jako spravedlivý ochránce lidu a přemožitel vampýra Skaunitze. Jen hučení ve spáncích nepřestává. A vlastně se pomalu zhoršuje – až nakonec, rovný rok od souboje, ZEMŘEŠ! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ KONEC]

“Very well, listen! First you must light the burner… but such dull technicalities as a detailed description of laboratory work need not concern us here, dear reader; surely you appreciate that we shall save both your time and ours. In short, the Count explains everything in great detail. The desiccator comes into play, then the Erlenmeyer flask… and in the end, it all becomes this,” the Count shows you a small vial filled with a thick red potion. “Since the potion is made from raspberries, as you surely understand by now, the curse — which kills anyone who leaves the castle for a full year — is easily negated, and the power of its casters, the demons of infernal elements and the lords of necromancy Azrael, Ismael, and Chereštub, is reduced almost to nothing. Had my great‑grandfather known this, he could have driven away the demons he angered with his reckless reanimation of the unjustly beheaded. At least we know it now. Close your eyes, I shall sprinkle you. Then you will be able to leave the castle safely, and the demons will have no power over you!” There is no way such a potion could be made like this — what is he even trying to pour on you? Will you start fighting the Count fiercely [[46]]? Or will you truly believe him and close your eyes [[16]]? „Dobře, poslouchejte! Nejdřív tedy musíte zapálit kahan... tak nudnými technikáliemi, jako je popis práce v laboratoři se tu jistě, milý čtenáři, zabývat nemusíme; jistě oceníš, že budeme šetřit čas jak tvůj, tak náš. Zkrátka hrabě všechno dopodrobna popíše. Na řadu přijde jak exsikátor, tak Erlenmayerova baňka... no a nakonec je z toho tohle,“ ukáže ti hrabě epinku s hutným rudým lektvarem. „Tím, že je lektvar z malin, jak jistě už nyní chápete, je kletba, jež zabije každého, kdo na celý rok opustí zámek, snadno negována a síla jejích sesílatelů, démonů pekelných živlů a vládců nekromancie Azraela, Ismaela a Chereštuba snížena téměř až na nulu. Kdyby to tak můj praděd věděl, mohl démony, které rozhněval svým neuváženým oživováním nespravedlivě sťatých, zahnat pryč. Teď to alespoň víme my. Zavřete oči, pokapu vás. Pak budete moci bezpečně opustit zámek a démoni nad vámi nebudou mít žádnou moc!“ Takhle by to přece vůbec vyrobit nešlo, co to na tebe jen může chtít vylít – začneš se s hrabětem tuze prát [[46]]? Nebo opravdu hraběti uvěříš a oči zavřeš [[16]]?

You leave the castle behind, along with the Count and his unconscious servant. You leave the entire region behind as well. But something follows you nonetheless. And it isn’t just memories. It is that terrible, unceasing humming in your temples. All year it slowly grows worse. Whatever you do — sleep, eat, speak — it stays with you. And then, exactly one year after your castle adventure, YOU DIE! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ THE END] Necháš za sebou zámek i s hrabětem a jeho omráčeným sluhou. Necháš za sebou i celý ten kraj. Ale něco si s sebou přece jen táhneš. A nejsou to jen vzpomínky. Je to to hrozné, nepřetržité hučení ve spáncích. Celý rok se pomaličku zhoršuje. Ať děláš cokoli, spíš, jíš, mluvíš. Pořád je s tebou. A pak, přesně rok od zámeckého dobrodružství ZEMŘEŠ! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ KONEC]

You ignore the urging and the pleas. You head straight for your automobile. Strumpellin follows you very reluctantly, carrying a canister of gasoline into the heavy rain. You both descend the hill through the mud. Strumpellin has barely begun to fill the tank when suddenly a scream echoes from the castle. A terrible, unnatural roar. Perhaps a ghoul, or a mortally wounded bear could make such a sound. Will you rush back to the manor [[52]], or would you rather disappear as fast as possible with the car [[31]]? Nedbáš naléhání a proseb. Okamžitě vyrazíš ke svému automobilu. Strumpellin tě velice neochotně následuje s kanystrem benzínu do hustého deště. Sejdete blátem z kopce dolů. Strumpellin sotva začne plnit nádrž, když v tom se z hradu ozve výkřik. Strašlivý nepřirozený ryk. Snad ghúl, nebo smrtelně raněný medvěd by mohl vydat takový zvuk. Vrhneš se zpátky na zámek [[52]], nebo už radši co nejrychleji i s autem zmizíš [[31]]?

After a meagre dinner in the banquet hall, the butler led you to your room. Now you sit on the edge of the canopy bed and look out through the Gothic window, over the castle’s ridges of roofs and chimneys into the dark night landscape, which is lit up every now and then by flashes of lightning. You don’t feel like falling asleep here, but after some time fatigue overcomes you, you lie down and close your eyes. Your dreams are restless. Slimy tentacles coil around the manor’s towers, and through it all echo dreadful, unnatural screams. They grow louder and louder until you wake up. The tentacles vanish. But the screaming does not stop. Someone outside is truly howling horribly. Or perhaps something? This must be another dream! You squeeze your eyes shut and try to fall asleep [[53]], or you dash out of your room and onto the courtyard [[56]]? Po skrovné večeři v hodovní síni tě komorník uvedl do tvého pokoje. Teď sedíš na okraji postele s nebesy a hledíš gotickým oknem ven přes zámecké hřebeny střech a komíny do temného nočního kraje, který co chvíli ozáří jas blesku. Nechce se ti tu usnout, ale po nějaké době tě přemůže únava, lehneš si a zavřeš oči. Sny máš neklidné. Slizká chapadla obepínají věže panství a do toho všeho se ozývají děsivé, nepřirozené výkřiky. Jsou čím dál hlasitější a hlasitější, až se probudíš. Chapadla zmizí. Ale křik nepřestává. Opravdu někdo venku příšerně řve. Nebo snad něco? Tohle se ti musí taky jen zdát! Zavřeš pevně oči a pokusíš se usnout [[53]], nebo se rozeběhneš z pokoje ven na nádvoří [[56]]?

You run down the corridors and staircases. Along the way you try to look down at the courtyard through the windows, but there’s never a good view. What you can hear clearly are more screams. What kind of monstrosity could it be? It sounds almost as if it were… rejoicing over something. You dash through the open gate into the courtyard. You still catch a glimpse of Strumpellin disappearing through a small, low doorway. It is silent, only the echo of your footsteps bouncing from the dark corners of the space. And then the echo of other footsteps. It is the Count, a terrible grin on his face. He hasn’t noticed you yet – will you take advantage of that and hide [[57]], or will you ask him what those screams were [[58]]? Bežíš chodbami a po schodištích dolů. Po cestě se snažíš okny podívat dolů na nádvoří, ale nikde není moc dobrý výhled. Zato je dobře slyšet další výkřiky. Co za zrůdu to jen může být? Zní to, jako by se snad nad něčím radovala... Otevřenou branou vběhneš na nádvoří. Ještě zahlédneš Strumpellina, jak zajde do malých, nízkých dveří. Je ticho, jen ozvěna tvých kroků se odráží z temných koutů prostranství. A pak ozvěna ještě jiných kroků. Je to hrabě, na tváři strašný škleb. Zatím si tě nevšiml – využiješ toho a schováš se [[57]], nebo se ho zeptáš, co za výkřiky to bylo [[58]]?

You cover your ears with your hands. You try with all your strength to fall asleep again. Better those horrible nightmares than that awful screaming! And after a moment — after a moment you really do fall asleep. You sink deep into the soft bed, as if it wanted to swallow you. You can barely move. You try to climb out of the bed, but you’re too deep, it’s impossible. And deeper still. You’re so deep now that you can hardly see the canopy above the bed. And then you sink completely, the blankets closing over you. You feel only a pressure in your temples. And suddenly it’s morning. You’re lying on the bed, yellow morning light falling into the room through the small window. A rooster crows in the distance. It was all a dream. Perhaps even the screams. By nine o’clock you head downstairs for breakfast. Strumpellin seats you. The table is already neatly prepared, though again rather modestly. So little food surely cannot be enough for the Count. If his breakfasts and dinners are this small, his lunches must be truly magnificent. After a moment the Count appears. You begin to eat. At first you don’t want to talk about the strange night at all, but in the end you can’t resist. [[58]] Rukama si zacpáváš uši. Ze všech sil se snažíš znovu usnout. Lepší ty hrozné noční můry než takový řev! A za chvíli – za chvíli vážně usneš. Boříš se hluboko do měkké postele, která jako by tě chtěla pozřít. Už se skoro nemůžeš pohnout. Chceš z postele vylézt, ale jsi moc hluboko, nejde to. A ještě hloub. Už jsi tak hluboko, že sotva vidíš nebesa nad postelí. A pak se propadneš úplně, peřiny se nad tebou zavřou. Cítíš jen tlak ve spáncích. A najednou je ráno. Ležíš na posteli, malým oknem dopadá do pokoje žluté ranní světlo. V dálce kokrhá kohout. Všechno to byl sen. Třeba i ty výkřiky. K deváté hodině se vydáš dolů na snídani. Strumpellin tě usadí. Stůl je již vzorně připraven, ovšem opět vcelku skrovně. Tak málo jídla přece hraběti nemůže stačit. Jestli má tak malé snídaně i večeře, jeho obědy musí byt vskutku velkolepé. Za okamžik se hrabě objeví. Pustíte se do jídla. Nejdřív se nechceš o dnešní podivné noci vůbec bavit, ale nakonec ti to nedá. [[58]]

The Count seems quite taken aback: “Eeh, screams?” he asks at first in complete confusion, as if he had no idea what you were talking about. But then his expression changes and he offers a rather improbable explanation: “Ah, well… it’s a bit embarrassing. That was me. You see, I’ve lived here for a long time. A very long time. And only now. In any case, I’m very glad you’re still here. That the screams didn’t frighten you so much that… That you simply didn’t leave. Those cries were… cries of joy over an unexpected discovery. Certainly not any murdering. Or draining victims, or anything like that. No. I found it, and now everything will be fine! I just need to sprinkle a few drops of the potion on you, if you don’t mind. Then you’ll be able to leave the castle perfectly safely.” Will you be satisfied with this strange explanation [[16]]? Will you demand further clarification [[33]]? Or will you accuse the Count of the terrible deeds he must have committed in the laboratory [[39]]? Hrabě se zdá být dost zaskočen: „Eeh, výkřiky?“ zeptá se nejdřív zcela zmateně, jako by vůbec nechápal o čem je řeč. Ale pak se jeho výraz změní a podá dosti nepravděpodobné vysvětlení: „Ech, víte... je mi to trochu trapné. To jsem byl já. Totiž, žiji tu už dlouho. Velice dlouho. A teprve teď. Každopádně jsem velice rád, že tu ještě jste. Že vás ty výkřiky nevyděsily natolik, aby... Že zkrátka nejste pryč. Ten křik, to byly... výkřiky mé radosti nad nenadálým objevem. Rozhodně ne nějaké vraždění. Vysávání obětí, nebo tak. To ne. Našel jsem to a všechno teď už bude dobré! Jen na vás nakapu pár kapek lektvaru, snad to nevadí. Pak už budete moci odjet naprosto bezpečně.“ Spokojíš se s touhle podivnou odpovědí [[16]]? Budeš chtít další vysvětlení [[33]]? Nebo hraběte obviníš z těch hrozných činů, kterých se v laboratoři musel dopustit [[39]]?

“Me, and terrible deeds! That doesn’t fit together at all! Ehhh… Ha! Behind you!” Will you turn your back to the Count and look at what is behind you [[66]]? Or is that far too cheap a trick, and you would rather draw the revolver you’ve been carrying with you all along [[65]]? „Já a strašné činy! To přece vůbec nejde dohromady! Ehhh... Ha! Za vámi!“ Otočíš se k hraběti zády a podíváš se, co za tebou je [[66]]? Nebo je to na tebe až příliš laciný trik a raději na hraběte vytáhneš revolver, celou dobu nosíš při sobě [[65]]?

You immediately run up the hill, leaving the surprised Strumpellin behind with the gasoline canister. You sink into the mud, and soon you’re at the top, in front of the castle. More screams echo from within its walls. What kind of monstrosity could it be? It sounds almost as if it were… rejoicing over something. You dash through the open gate into the courtyard. It is silent, only the echo of your footsteps bounces from the dark corners of the space. And then another set of footsteps. It is the Count, a terrible grin on his face. He hasn’t noticed you yet – will you take advantage of that and hide [[57]], or will you ask him what those screams were [[58]]? Hned se rozeběhneš nahoru do kopce, překvapeného Strumpellina necháš i s kanystrem benzínu za sebou. Boříš se do bláta a za chvíli jsi nahoře před zámkem. Z jeho útrob jsou slyšet další výkřiky. Co za zrůdu to jen může být? Zní to, jako by se snad nad něčím radovala... Otevřenou branou vběhneš na nádvoří. Je ticho, jen ozvěna tvých kroků se odráží z temných koutů prostranství. A pak ozvěna ještě jiných kroků. Je to hrabě, na tváři strašný škleb. Zatím si tě nevšiml – využiješ toho a schováš se [[57]], nebo se ho zeptáš, co za výkřiky to bylo [[58]]?

You quickly hide behind a thick pillar. The Count looks around and disappears into a doorway from which a faint light shines. You are just about to leave your hiding place and follow him inside when suddenly he returns with heavy footsteps. [[50]] Rychle se ukryješ za tlustý sloup. Hrabě se rozhlédne a zajde do dveří, ze kterých vychází mdlé světlo. Už chceš svůj úkryt opustit a vydat se dovnitř za ním, když v tom se s težkými kroky vrátí. [[50]]

The Count carries out a heavy barrel. It is full of some liquid that drips onto the courtyard paving. It is thick and red, as far as you can judge in the dark. Skaunitz comes and goes like this several more times. After a moment Strumpellin appears as well — they exchange a few agitated words and then continue hauling out barrels. The courtyard begins to fill rather quickly, until there are about two dozen of them outside. Considering the cistern, which already took up nearly a third of the space, there isn’t much room left. The Count keeps glancing around nervously. Could the people at the inn have been right? Does he really kill people? But what does he want with all that blood — they said he drinks it, didn’t they? There’s no point hiding any longer; you must reveal yourself to the Count. Will you ask him what those screams were [[58]]? Or will you accuse him outright of the terrible deeds he must surely have committed [[39]]? Hrabě vynáší težký sud. Je plný nějaké tekutiny, která z něj kape na dlažbu nádvoří. Je hustá a červená, jestli můžeš ve tmě soudit. Takhle Skaunitz přijde a odejde ještě několikrát. Po chvilce se objeví i Strumpellin – něco si mezi sebou krátce rozrušeně vykladají a pak pokračují ve vynášení sudů. Dvůr se začne vcelku rychle zaplňovat, až jich jsou venku asi dva tucty. Vzhledem k cisterně, která už tak zabírala téměř třetinu prostoru, moc místa na nádvoří nezbývá. Hrabě se neustále nervózně rozhlíží kolem. Že by měli v hostinci pravdu? Vážně zabíjí lidi? Co chce ale s tou krví dělat, říkali přece, že ji pije? Dál se takhle schovávat už nemá cenu, musíš se hraběti ukázat. Zeptáš se ho, co za výkřiky to bylo? [[58]] Nebo ho rovnou obviníš z hrozných činů, kterých se určitě musel dopustit? [[39]]

You reach into your pocket for the revolver. But alas — Strumpellin leaps out from behind you. That accursed goblin! Can you draw your Remington quickly enough? Think of a natural number greater than zero but less than 459. Is it even [[61]]? Is it odd [[63]]? Z kapsy vytahuješ revolver. Ale ouha zpoza tebe vyskočí Strumpellin. Ten proklatý skřet! Zvládneš svůj remington vytáhnout dost rychle? Mysli si přirozené číslo větší než nula ale menší než 459. Je sudé [[61]]? Je liché [[63]]?

You turn around. Behind you looms a great shadow. A great shadow of the small Strumpellin, who approaches you with a twisted expression on his face. Will you send him to the ground with a left hook [[60]]? Or will you suggest that, under your supervision, they search the room and try to find a secret passage to the laboratory, so they can answer for their deeds in the very place where they surely committed them [[68]]? Otočíš se. Za tebou se tyčí veliký stín. Veliký stín malého Strumpellina, který se se zrůzněnou tváří blíží k tobě. Pošleš ho levým hákem k zemi [[60]]? Nebo navrhneš, aby pod tvým dohledem místnost prohledali a pokusili se najít tajnou chodbu do laboratoře, ať se mohou zodpovídat před svými skutky na místě, kde jistě ty zločiny spáchali [[68]]?

Strumpellin leaps at you! The fight is fierce, the two of you brawling wildly. Everything is slippery. The Count watches your struggle tensely, trying to help Strumpellin somehow, but not knowing how. The goblin prepares for a heavy blow, when you manage to land a hit on his chin. He falls to the ground and remains there, unconscious. When the Count sees this, he panics. “Oh come now, this must all be some kind of misunderstanding. You’re acting as if we had murdered someone here. And then perhaps even drunk their blood!” Will you take pity on Skaunitz [[62]], or will you defeat him as well in a fistfight [[64]]? Strumpellin na tebe skočí! Souboj s ním je lítý, bijete se spolu hlava nehlava. Oběma vám to klouže. Hrabě napjatě sleduje váš zápas, snaží se Strumpellinovi nějak pomoct, ale neví jak. Skřet se chystá k tvrdému úderu, když se ti podaří strefit se mu do brady. Padne na zem a omráčen tam zůstane ležet. Když to vidí hrabě, lekne se. „Ale no tak, všechno je to jistě jenom nějaké nedorozumění. Vždyť se chováte jako bychom tu někoho zavraždili. A pak mu snad i vypili krev!“ Smiluješ se nad Skaunitzem [[62]], nebo zdoláš v pěstní šarvátce i jeho [[64]]?

You manage to draw the revolver quickly enough! Now you hold them both at bay. “What are you doing!? We welcomed you as a guest and you treat us like this!? We don’t know anything! Leave us alone!” You force them, under your supervision, to search the entire room. [[68]] Vytáhnout revolver se ti podařilo dost rychle! Oba teď držíš v šachu. „Co to děláte!? Přijmeme vás jako hosta a vy s námi jednáte takhle!? O ničem nevíme! Nechte nás!“ Donutíš je pod tvým dohledem prohledat celou místnost. [[68]]

You’ve already searched almost the entire lounge without results when suddenly Strumpellin shrieks: “Uuuuáááághrchlmšď!” While feeling around one medium‑sized hunting scene, he managed to drive a splinter into his thick ring finger. When the Count sees a drop of blood fall from the finger, he goes pale, mutters “Oh no, I can’t bear the sight of blood!” and collapses onto the carpets. There’s no point continuing — these poor fools surely couldn’t have committed anything terrible. They’re probably telling the truth after all. [[67]] Už jste bezvýsledně prohledali skoro celý salonek, když v tom Strumpellin zavřeští: „Uuuuáááághrchlmšď!“ Když ohmatával jeden středně velký lovecký výjev, zarazil si třísku do svého tlustého prsteníčku. Když hrabě uvidí, jak mu z prstu ukápne krev, udělá se mu mdlo a se slovy: „Ach ne, nesnesu pohled na krev!“ se zhroutí do koberců. Nemá to cenu, tihle ubožáci určitě nic hrozného spáchat nemohli, nejspíš přeci jen mluví pravdu. [[67]]

You swing and strike! Strumpellin staggers, for a moment it seems he will fall — but then he gathers strength again and hurls himself at you with all the fury of a dwarf! [[63]] Napřáhneš se a udeříš! Strumpellin se zapotácí, už už to vypadá, že spadne, ale pak znova nabere síly a vrhne se na tebe se vší zuřivostí trpaslíka! [[63]]

You ignore his slimy, deceitful tongue and grapple with the old man. He has more strength than it first seemed. Surely the blood of his victims has given it to him! Skaunitz grabs a torch from the wall, but before he can do anything, you strike him in the stomach. The Count staggers, takes a step, and trips. With a sharp crash he breaks through the stained‑glass window. He plummets from the tower. And then a terrible explosion echoes. He must have fallen straight into his infernal laboratory. The castle shakes and the entire room is swallowed by a thick cloud. [[44]] Neposloucháš jeho slizký lživý jazyk a začneš se se starcem potýkat. Má víc síly, než se zprvu zdálo. To jistě krev jeho obětí mu ji dodala! Skaunitz popadne louči ze stěny, ale než se mu cokoli podaří, udeříš ho do břicha. Hrabě se zapotácí, udělá úkrok a škobrtne. A s ostrým třeskem prorazí vitráž okna. Zřítí se z věže dolů. A pak se ozve hrozný výbuch. Nejspíš dopadnul přímo do své ďábelské laboratoře. Hrad se otřese a celá místnost se zahalí hustým oblakem. [[44]]

“Look at poor Strumpellin — he’s lost a tooth! And I cannot bear the sight of… of… b - l - o - o - d…” the Count faints under the weight of the scene and collapses onto the carpets. There’s no point continuing — these pitiful fellows surely couldn’t have committed anything terrible. They’re probably telling the truth after all. [[67]] „Podívejte, jak dopadl Strumpellin – vždyť mu vypadl zub! A já nesnesu pohled na... na... k - r - e - v...“ omdlí hrabě pod tíhou výjevu a zhroutí se do koberců. Nemá to cenu, tihle ubožáci určitě nic hrozného spáchat nemohli, nejspíš přeci jen mluví pravdu. [[67]]

You take the gasoline and leave the castle behind, along with that poor region. The mystery of the laboratory remains unclear to you even after nearly a year. Could it all have been a dream — perhaps fumes from that dubious coffee? It keeps gnawing at you. And what also does not stop is the roaring and pressure in your temples. It keeps growing stronger, until one sunny day you mysteriously DIE! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ THE END] Vezmeš si benzín a opustíš zámek i celý ten chudý kraj. Zaháda laboratoře ti ani téměř po roce vůbec není jasná. Že by se ti to jen zdálo – snad výpary z té pochybné kávy? Nepřestává ti to vrtat hlavou. Co také nepřestává je hukot a tlak ve spáncích. Pořád se zesiluje, až jednoho slunného dne záhadně ZEMŘEŠ! (align:"=><=")+(box:"X=") [❖❖❖ KONEC]